Zkušenosti z Outward Bound v USA: Na 30 dní odevzdají mobil a vyrazí s kanoí nebo psím spřežením do divočiny

Peter Gmitro, instruktor Outward Bound Slovensko, strávil v minulém roce letní i zimní sezónu kurzů v USA – ve Voyageur Outward Bound School v Minnesotě. Na středisku uprostřed nádherných a opuštěných jezer. Tamní kurzy jsou o hodně jiné než u nás, a proto jsem pozvala Petra na rozhovor.

Petře, co ti daly měsíce ve Voyageur OB School? Co osobně ti to přineslo?

Musím říci, že měsíce ve Voyageur Outward Bound School (VOBS) mi daly opravdu hodně. Ukázalo mi to úplně novou a obrovskou oblast outdoor education, o které jsem předtím jen mlhavě tušil. Je to úplně něco jiného, než to, co děláme v Evropě nebo alespoň na Slovensku.

Dalo mi to možnost výrazně růst profesionálně i osobnostně. Být na 30-ti denním kurzu pro skupinu šesti studentů a studentek určitě rozvíjí i nás instruktory. Kromě toho jsem měl možnost potkat doslova desítky dalších instruktorů a instruktorek, z nichž někteří pracují pro Outward Bound většinu svého dospělého života. Naše základna na severu Minnesoty, kterou nazýváme Homeplace je místo neuvěřitelně krásné, uprostřed lesů, na břehu jezera a řeky tekoucí do Hudsonova zálivu. Takže i ta možnost tam žít, je sama o sobě nesmírně inspirativní. Asi bych mohl pokračovat 🙂

 

 

Jaké kurzy jsi v roli instruktora absolvoval? Kolik lidí jimi během jednoho měsíce projde?

Ve VOBS jsem doteď strávil dvě sezony, letní a zimní. Během léta jsem jako instruktor absolvoval dva kurzy, 30-ti denní Pathfinder kurz pro věkovou kategorii 18 až 25 let a tzv. “klasický” OB kurz pro 16 až 18 let, který měl 22 dní. Oba tyto kurzy zahrnovaly kratší pěší expedici, delší expedici na kánoích a poté pár vložených dnů na středisku, během kterých probíhají další aktivity nebo se studenti a studentky připravují na samotnou expedici. V zimě se potom konají většinou kratší kurzy (výjimkou je například zimní Pathfinder, ten má také 30 dní a zahrnuje tři kratší expedice), které mají 8 dní. Nabízíme je pro různé věkové skupiny od 16-18 let až po věk 45 +.

Zimní expedice děláme se psími spřeženími v kombinaci s tzv. backcountry běžkami. Jedná se o otevřené kurzy, na které se lidé mohou přihlásit přes web stránku. Programy pro skupiny, tedy školy, tvoří menší část toho, co VOBS dělá.

V létě může být na expedicích více než 200 studentů a studentek – u nás bychom řekli “účastníků”. V USA se ale Outward Bound považuje za určitý typ školy, takže jsme zvyklí mluvit o studentech a studentkách. V terénu tedy může být naráz klidně až 25 různých skupin.

Maximální počet lidí ve skupině je devět včetně instruktorů, což je dáno pravidly chráněné oblasti Boundary Waters Canoe Area Wilderness, kde se expedice odehrávají. Nejrozšířenějším letním typem kurzu ve VOBS je program Intercept. V zimě máme většinou v terénu najednou asi 3-4 skupiny, takže se dostáváme odhadem přibližně na 30 studentů a studentek týdně.

 

Tréninková expedice pro nové instruktory, foto: Julia Molinaro

 

Který z kurzů má z tvého pohledu největší smysl a proč? 

Pro mne osobně to byl letní kurz Pathfinder. Jak jsem již zmínil, je pro mladé lidi ve věku 18-25 let a jak název napovídá, jeho téma je hledání své životní cesty po odchodu ze střední školy a začátku dospělého života. Hodně mladých lidí, kteří se jej účastní, je právě ve věku kolem 18-21 a jsou někde mezi přechodem ze střední školy na vysokou, tedy i rozhodováním, co chtějí dále v životě dělat. Hodně z nich právě řeší v životě nějakou výzvu, se kterou jim ten kurz může pomoci se nějakým způsobem vypořádat. Všeobecnými tématy ve skupině jsou často sebepoznání, vyjasňování si svých hodnot, komunikační a rozhodovací schopnosti, stanovování si cílů, hledání svých silných stránek a jak s nimi pracovat, jak mě vnímají ostatní, ale také kdo jsem a co dále v životě chci.

Co mi na tom kurzu přijde úžasné je, že díky tomu, že je má 30 dní, tak dává opravdu dostatek prostoru se nad těmito věcmi zamyslet a reflektovat je. Dvacet devět dní po sobě si skupina večer povídá, reflektuje co se jim osobně nebo skupinově na kurzu daří a na co se chtějí dále zaměřovat. Studenti a studentky si navzájem dávají zpětnou vazbu, stanovují si cíle, které chtějí dosáhnout během kurzu i v různých intervalech po návratu domů. Součástí kurzu je kromě jiného přibližně 48 hodinové sólo. Během toho všeho mladí lidé stráví 30 dní opravdu ponořeni v americké divočině.

 

 

Jak říká Bud, zimní programový ředitel VOBS, v jednom propagačním videu na youtube: „Koho by 30 dní na expedici v tak krásném prostředí nezměnilo?“

Ještě jsem neřekl, že všichni studenti přibližně půl hodiny po příjezdu na kurz odevzdávají mobilní telefon a dostanou jej zpět poslední den ráno, asi 30 minut před nastoupením do dodávky směrem na letiště. Takže si ještě stihnou vyměnit kontakty a ukázat si fotky přátel nebo přítelkyň a domácích zvířat, o kterých si 30 dní jen povídali. V divočině, kde pádlujeme, koneckonců ani tak není signál.

Který jiný, další kurz tě ještě zaujal?

Tak pochopitelně musím vzpomenout i zimní kurzy. Ty mají sice “jen” necelých osm dní, ale oproti letním kurzům jsou tak intenzivní a fyzicky náročné, že se to možná téměř vyrovná i těm třem nebo čtyřem týdnům. Instruktoři a instruktorky rádi vtipkují (a myslí to trochu vážně), že na zimní expedici se každý den rovná ve skutečnosti třem samostatným dnům. První den je ráno od vzbuzení se do sbalení tábora a vyražení, další den představuje samotné putování a třetí den začíná při příchodu do dalšího tábora, kdy trvá doslova opravdu několik dlouhých hodin, než se všechno připraví a skupina může usednout k večeři.

Teploty na severu Minnesoty se běžně pohybují kolem –20 stupňů a ne výjimečně klesají k –30 až –40, což dá člověku zabrat. No a protože putujeme s psími spřeženími, tak se každá skupina rozrůstá o 11 úžasných čtyřnohých členů, kteří makají úplně nejvíc, ať se děje cokoliv. Ale zároveň je třeba se o ně také postarat. V tom vždy platí, co se týká jídla a dalších věcí, nejdříve psi a potom my. Zároveň to přidává úplně nový a velmi krásný element péče o psy, protože lidé se na kurzu učí být v podstatě skoro úplně samostatní i co se týká péče o ně.

 

Skupinové foto Pathfinder, foto: Voyageur Outward Bound School

 

Které programové prostředky se ve VOBS na kurzech běžně používají?

Jak z toho asi již vyplývá, hlavním programovým prostředkem na kurzech je samotná expedice, která představuje asi 90% celkového kurikula. Jednoduše putujeme a potom si o tom každý den povídáme. Kromě toho je během těch dlouhých kurzů několik dní věnovaných dalším aktivitám, jako skalní lezení, vysoké lanové překážky, základy pádlování na divoké vodě nebo závěrečný personal challenge event, tedy jakýsi wilderness triathlon. Upozorňuji, nejedná se přitom o závod –  jedině snad se sebou samým nebo samou.  Putování na expedici je potom doplněné o jakési krátké workshopy. Zaměřují se na témata od zručnosti v lese (leave no trace, první pomoc a podobně) až po ty osobnostně rozvojové jako jsou komunikační styly, typy leadershipu, techniky zpětné vazby, hodnoty, ale také například historie Outward Bound. Na kurzech se v podstatě vůbec nepoužívá prvek hry jako takové, ve smyslu jak jej rozvinula PŠL a jak jsme na to zvyklí v česko-slovenském prostředí.

Klíčovým programovým prostředkem je především postupný přechod skupiny třemi fázemi kurzu: tréninkovou, hlavní a závěrečnou fází. Každý kurz začíná tréninkovou fází a po dosažení určitých očekávání se skupina dostává do dalších fází, kde získává více autonomie a zároveň i více zodpovědnosti. Instruktoři a instruktorky tak postupně v každé další fázi ustupují do pozadí a cílem je, aby v závěrečné fázi skupina dokázala fungovat co nejvíce samostatně. Instruktorská dvojice do dění vstupuje již jen zřídka a nebo v případě potřeby. Do jaké míry je toto možné záleží samozřejmě od typu kurzu.

 

Zimní trénink instruktorů, foto: Neal Smeltzer

 

Co to je ten závěrečný personal challenge event?

Na konci každého dlouhého OB kurzu je poslední den tzv. personal challenge event. U nás v MInnesotě se jedná o trasu, která začíná a končí na naší základně a studenti a studentky nejprve ve dvojici pádlují v kanoi po jezeře 6 mil, potom se 1 míli střídají v přenášení kanoe na ramenech. To je tzv. portage, tedy označení pro přenášení kánoe mezi dvěma jezery nebo okolo peřejí. Používáme to často i na expedici, protože těch jezer i za jeden den stihneme přejet několik  a kupodivu nejjednodušší způsob jak kanoi nést, je tak, že ji má jeden člověk na ramenou. Jsou tam k tomu speciální opěrky. No a na závěr PCE je ještě 6 mil běh zpět na základnu, kde už jde každý podle svých sil. Kdo již nemůže, tak kráčí. Jak jsem zmiňoval, není to závod, kdo přijde v jakém pořadí se ani nijak nesleduje. Řekl bych, že je to pro účastníky ještě jednou poslední možnost, jak na kurzu překonat své vlastní limity. Pro většinu z nich je absolvování takovéto trasy na začátku kurzu pochopitelně úplně nepředstavitelné. Zbytek toho posledního dne je už potom v podstatě taková oslava dokončení kurzu spojená s jakousi promocí a večerním banketem. Často pro více skupin současně.

 

Paddle hard, portage hard… foto: Voyageur Outward Bound School

 

Zmínil jsi kurz Intercept, můžeš jej krátce představit?

Intercept je dost specifický program Outward Bound v USA, který je primárně určený pro mladé lidi od 14 do 17 let, kteří ve své rodině řeší nějaké problémy týkající se například školy, osobního života nebo celkově vztahů mezi rodiči a dětmi.

Na Intercept přihlašují své děti často právě rodiče. Ve VOBS tvoří Intercept přibližně polovinu všech kurzů a mezi OB školami v USA je to jedna ze škol, které se na tento program orientují nejvíce.

Je to 28 denní kurz sestavený z třítýdenní expedice na kanoích bez dodatečného zásobování, což je jedna z nejdelších expedic, jaké se u nás vůbec dělají. Vyjímečné na tom kurzu je, že není zaměřený jen na samotné studenty a studentky, ale věnuje se i rodinné dynamice a ve výsledku i snaze o zlepšení rodinného fungování mezi rodiči a dětmi. Rodiče se do kurzu také zapojují: na začátku dostanou studijní materiály, které se věnují různým komunikačním a osobnostím modelům a nástrojům, které se studenti a studentky učí během expedice. Především pak rodiče na kurz na poslední dva dny přijíždějí a setkávají se se svými dětmi během tzv. rodinné konference, tedy společného programu, který je facilitován instruktory. Tam studenti a studentky sdílejí s rodiči co jim kurz přinesl, jaké cíle si po něm vytyčili a společně plánují další kroky ve svém vztahu.

 

Západ slunce v táboře, foto: Voyageur Outward Bound School

 

Proč se lidé v USA hlásí na kurzy Outward Bound? Co je motivuje?

Musím říci, že tuto otázku je poměrně těžké zodpovědět, protože je to velmi individuální. Když to mám výrazně zjednodušit, tak ty mladší většinou přihlásí rodiče nebo je rozhodnutí jet na kurz jimi výrazně podpořené a motivované. U lidí nad 18 let je to již většinou jejich vlastní rozhodnutí. Myslím, že mezi ty motivace patří chuť strávit několik týdnů na expedici v přírodě, vystoupit ze své komfortní zóny a zažít něco úplně nového, absolvovat nějakou výzvu, překonat se. A často přichází s nějakým tématem, které v životě řeší a chtějí na něm nějakým způsobem pracovat. Řekl bych, že rodiče hlásí své děti na kurzy většinou právě proto, že v životě řeší nějakou výzvu a věří, že OB kurz by jim v tom mohl pomoci. Outward Bound je v USA opravdu dost známý a rozšířený a myslím si, že v určité části společnosti a mezi určitým typem lidí bývá považovaný za něco, co má mladý člověk absolvovat na cestě mezi dospíváním a dospělostí. Hodně z rodičů studentů a studentek, kteří k nám přijdou absolvovali sami kurz, když byli mladí. OB působí v USA od 60.tých let.

S čím obvykle účastníci odjíždějí z kurzu domů? Co je u nich jinak? Jakou hlavní změnu jim to přináší?

Opět, toto se bude velmi lišit na základě toho, jaký kurz absolvovali, s čím na něj přijeli a co se na konkrétním kurzu a ve skupině událo. Proto může být ten výsledek poměrně odlišný. Myslím si, že jedním z nejvíc sdílených výsledků je, že studenti a studentky chtějí po návratu domů trávit víc času v přírodě. Takováto expedice je pro ně často úplně prvním intenzivním zážitkem v divočině – často právě tady objeví, jak krásná příroda je. Dalším spojovacím motivem je to, že každý, kdo expediční kurz v Outward Bound v USA absolvoval, právě překonal opravdu velkou výzvu, fyzicky i mentálně. V porovnání s OB kurzy v Evropě, které jsem zažil, jsou programy v USA opravdu po obou těch stránkách velmi náročné. Zároveň se bavíme o tom, že trávíš 20 nebo 30 dní uprostřed divočiny se skupinou 8 neznámých lidí, což samo o sobě přináší množství výzev.

Myslím si ale, že na konci kurzu opravdu většina těch lidí zažívá obrovský pocit uspokojení, že to zvládli. A díky tomu, co se na kurzu naučili nebo uvědomili ohledně náročných situací a jejich zvládání jsou teď lépe připraveni zvládat podobně těžké situace ve svém životě.

Instruktoři a instruktorky VOBS rádi říkají, že Outward Bound kurz možná byl tím nejtěžším, co mladí lidé doteď zažili (a někdy to nemusí být až tak daleko od pravdy), ale rozhodně ne tím nejtěžším, co ještě zažijí. A v tom je zčásti ta pointa, jak je to v USA postavené. A za třetí si myslím, že každý z kurzu odchází s nějakým způsobem posunutým pohledem sám nebo sama na sebe, na to kdo jsem, odkud a kam kráčím. Ten čas v přírodě k tomu dává skvělou příležitost.

 

Zimní sauna na základně VOBS, foto: Voyageur Outward Bound School

 

Které z kurzů či jejich částí by se daly přenést do našeho prostředí? 

Ja si myslím, že do značné míry celý ten hlavní koncept je přenositelný k nám. Nepředpokládám, že budeme v Česko-Slovensku dělat 30-ti denní kurzy, možná je to trochu složitější s výběrem oblastí, kde se mohou expedice konat a kde se nepohybuje až tak moc dalších lidí, ale ta struktura a principy, na kterých je to postavené jsou podle mne velmi dobře použitelné. Já osobně bych byl velmi rád, kdyby se u nás, na Slovensku i v Čechách začalo konat více expedičních kurzů, v tom klasickém pojetí Outward Bound, právě to, co u nás asi nikdy až tak neprobíhalo. Zároveň si myslím, že platí, čím delší ten kurz je, tak v něčem právě tím větší může být ten výsledný efekt, který na mladé lidi má.

Nemusí se ale jednat o jednu dlouhou expedici, může to být rozdělené například na dvě kratší části (podobně jako v USA)  a další aktivity jako skály, lana, které to celé mohou opět o něco obohatit. Já jsem asi až v USA prvně zažil jak se dá skalní lezení využít vzdělávacím způsobem, kdy je to lezení samozřejmě zábavou, ale i prostředkem a různými způsoby metaforou pro následnou reflexi. Zvláště potom, když skupina už nějakou část expedice absolvovala a ta diskuze o lezení tak může být diskuzí o tom, jak to ve skupině funguje. 

 

Čtení citátů v zimním táboře na kurzu pro dospělé 30+, foto: Voyageur Outward Bound School

 

Ty jsi nakonec díky pandemii musel z USA předčasně odcestovat. Víš jaká situace tam je dnes, po půl roce s koronavirem?

Programy a kurzy ve VOBS byly obnovené po půlroční pauze na začátku září. Je to myslím velký úspěch, na většině OB škol v USA se zatím expediční kurzy neobnovily. Jako první začaly kurzy na středisku v severní Minnesotě. Vím, že všechno probíhá s velmi přísnými hygienickými opatřeními, ale zdá se, že to funguje i v podmínkách, které v USA jsou.

Vnímáš nějaký konkrétní přínos kurzů OB pro dnešní koronavirovou krizi?

Budu asi citovat slova Sully, programové ředitelky VOBS, které se později objevily i v oficiálním  e-mailovém newsletteru VOBS: “Outward Bound připravuje přesně na tohle. Kurt Hahn založil Outward Bound proto, aby připravoval lidi na zvládání náročných situací a nepřízně osudu. Aby se naučili jít vstříc individuálním nebo celospolečenským výzvám. I když si pravděpodobně tohle Kurt Hahn nedokázal ani představit, to, co nás učí kurzy Outward Bound je v téhle situaci velice užitečné a potřebné. Být soucitný a empatický. Umět se postavit za ostatní. Mít větší cíl než sebe sama. Vzájemná propojenost. Komunikace.” 

 

Západ slunce, foto: Voyager Outward Bound School

 

Máš nějaké poselství, které tobě a účastníkům na kurzech pomáhalo v těžkých chvílích a které bys rád teď předal?

Možná to bude znít jako klišé, ale během toho roku jsem se na každém kurzu znovu vracel k pro mne zřejmě nejdůležitějšímu citátu od Kurta Hahna, opakoval ho studentům a studentkám, ale znovu ho často připomínal i sobě. Myslím, že v něm spočívá velká část toho, co může Outward Bound lidem přinést. “Je v nás víc, než si sami myslíme. Když se nám podaří si to uvědomit, možná se po zbytek našich životů již nespokojíme s ničím menším.”

Díky! Stejně jako principy Outward Bound, tak i citát využíváme i tady v Čechách v rámci naší národní školy. Kurzy běží pod Prázdninovou školou Lipnice (člen OB International) a každý rok přibudou do standardní nabídky další. Věřím, že se do třetí sezóny stihneme  inspirovat i Tvými zkušenostmi z VOBS a budou ještě více rozvojové než dosud. Díky za rozhovor a těším se v budoucnu na spolupráci!